Znovuzrození anarchismu v podobě osobního přístupu k životu

Přestaňme přemýšlet o anarchismu jen jako o „uspořádání společnosti“, jako o společenském systému. Z naší pozice v tomto tak ovládaném a kontrolovaném světě, je nemožné si představit život bez autorit, bez zákonů a vlád. Není divu, že anarchismus není většinou brán vážně jako rozsáhlejší politický nebo sociální program: nikdo si neumí představit, jaké by to doopravdy bylo nebo jak toho dosáhnout – ani sami anarchisté.

Místo toho, přemýšlejme o anarchismu jako o individuálním přístupu k sobě a k druhým, jako o přístupu k životu. To už není tak nemožná představa. Chápáno tímto způsobem, čím by vlastně anarchismus byl? Byl by rozhodnutím myslet samostatně, spíš než slepě následovat někoho nebo něco, byl by odmítnutím hierarchie, odmítnutím toho, že „bohem daná“ autorita jakéhokoliv národa, zákona nebo jiné moci, je víc než tvá autorita nad tebou samým. Byl by instinktivní nedůvěrou a odmítnutím těch, kteří si přisvojují pozice sociální nadřazenosti nad ostatními a zároveň odmítnutím těchto pozic pro sebe. Ale nejvíc ze všeho by byl požadavkem toho, že každý z nás je nejen schopen vybrat si svůj vlastní osud, ale také to přímo udělat. Podle této definice je zde mnohem více anarchistů, než by se mohlo zdát, přestože většina z nich by se takto neoznačila. Protože většina lidí, když se nad tím zamyslí, chce mít právo žít svůj život, právo myslet a jednat podle sebe. Většina lidí, v otázce, co by měli dělat, věří spíše sobě než jiné moci, která jim něco nařizuje. Skoro každý cítí úzkost, když zjistí, že stojí proti neosobní, nelidské moci.

Nechceš být vydán na milost vládě, úředníkům, policii nebo jiným vnějším silám, že ne? A nenecháš autority, aby ti diktovali jak žít tvůj život? Nechceš žít, jak ty chceš, věřit čemu chceš nebo si alespoň udělat volno, kdykoliv chceš? V našich každodenních životech jsme všichni anarchisté. Kdykoliv se rozhodneme sami za sebe, kdykoliv přebíráme odpovědnost za své činy, uvádíme anarchismus do praxe. Takže jestli jsme všichni od přírody anarchisté, proč vždycky skončíme přijmutím nadvlády jiných, nebo dokonce vytvořením moci, jež by nám vládla? Nechceme raději konečně přijít na způsob jak žít spolu s ostatními a dohodnout se přímo mezi sebou, a ne být závislí na nějakých vnějších pravidlech? Systém, který ONI přijímají je ten, ve kterém TY musíš žít: jestli hledáš svobodu, nemůžeš si dovolit starat se o to, jestli i druzi chtějí mít kontrolu nad vlastními životy nebo ne…

Opravdu potřebujeme pány, aby nám rozkazovali a vládli nám?

Na západě, po tisíce let, nám byla vnucována centralizovaná státní moc a hierarchie vůbec, na základě předpokladu že je jí zapotřebí. Je nám vštěpováno do hlavy, že bez policie bychom se pozabíjeli navzájem, bez šéfů by se neudělala žádná práce a bez vlády by se civilizace rozpadla na kusy. Je tohle všechno pravda?

Určitě je pravdou, že když se šéf nedivá, udělá se míň práce, když padne vláda, nastane chaos a občas se vyskytne násilí, když není přítomna policie. Ale znamená tohle všechno, že jiné uspořádání společnosti neexistuje?

Opravdu zaměstnanci nic nedělají, pokud nejsou pod dohledem, protože je zvykem, že bez popohnání nepracují – a víc než to, protože nesnáší, když jsou kontrolováni, instruováni a ponižováni jejich manažerem, neudělají pro něj víc, než musí? Možná že kdyby pracovali na společném cíly, spíš než byli placeni za vykonávání rozkazů nebo byli placeni za práci na něčem, o čem nerozhodují a co je ani v nejmenším nezajímá, byli by více aktivní. Netvrdíme, že každý je připraven a schopen takto pracovat; ale naše lenost je spíše podmíněna prostředím a dobou ve které žijeme, než naší přirozeností. A v jiném prostředí možná zjistíme, že lidé nepotřebují šéfy k tomu, aby vykonávali svou práci.

A co se týče policie a její nutnosti pro udržení míru: Nebudeme mluvit o tom, jak její role „vynucovače zákona“, přináší na povrch ty nejbrutálnější stránky lidské povahy a jak policejní brutalita ve skutečnosti nepřispívá míru, a ani o jejich vlivech na civilní obyvatelstvo žijící v policejním státě. Jakmile policie není přímým vyjádřením tužeb společnosti, které má sloužit (a to nastává velmi rychle. Kdykoliv je ustanovena policejní složka, stává se silou, která stojí vně společnosti, vnější autoritou), je pro zbytek této společnosti donucovací silou.

Násilí se nevztahuje pouze na fyzickou újmu: každý vztah nastolený mocí, jako třeba ten mezi policií a občany, je vztah násilný. Jedná-li s tebou někdo násilně, brzy začneš jednat násilně i ty s ním. Není tedy nemožné, že nevyslovená policejní hrozba na každém rohu ulice – všudypřítomní uniformovaní neosobní představitelé státní moci – spíše přispívá k růstu napětí, než aby jej rozptýlila. Jestli ti to takhle nepřijde a jsi běloch ze střední třídy, zkus se zeptat chudého černocha nebo hispánce, jak se v přítomnosti policie cítí on.

Když jsou běžné způsoby lidské interakce založeny na hierarchické moci, když lidské vztahy často končívají dáváním a přijímáním rozkazů (v práci, ve škole, v rodině, u soudu) jak bychom pak mohli očekávat, že žádné násilí ve společnosti nebude?! Lidé jsou zvyklí užívat proti sobě sílu autoritářské moci a samozřejmě tohle už není daleko od používání síly fyzické. Možná, kdybychom si zvykli jednat s ostatními jako se sobě rovnými, utvářet vztahy založené na stejném zájmu o potřeby ostatních, už nikdy bychom neviděli tolik lidí používat fyzickou sílu proti sobě.

A co vláda? Rozpadla by se bez ní naše společnost na kousíčky a naše životy zároveň s ní?

Pravda je, že bez vlády by byly věci jiné, než jsou nyní – ale bylo by to nutně špatné? Je naše moderní společnost opravdu tím nejlepším ze všech světů? Má cenu dávat pánům a vládcům tak velkou moc nad našimi životy, jen ze strachu zkusit něco nového? Vedle toho nemůžeme přisuzovat vládě to, že nás chrání před hromadnými krveprolitími, protože je to právě vláda, která provádí ty největší zvěrstva. To vše se děje ve válkách, holocaustech, v centrálně řízených otroctvích atd.… – vyhlazování celých národů a kultur. A když vláda padne, je možné že spousta lidí přijde o život v nastalém chaosu a bojích. Ale tyhle boje vždy nastanou mezi mocichtivými hierarchickými skupinami nebo jinými rádoby vládci. Pokud bychom hierarchii celkově zavrhli a odmítli jakékoliv vyšší síly, které by nás chtěly ovládat, už nikdy by nenastal žádný rozsáhlejší konflikt, válka nebo holocaust. Byla by tu zodpovědnost, kterou by stejnou měrou nesl každý z nás, kolektivně odmítnout uznání jakékoliv moci hodné toho, abychom jí sloužili, přísahat věrnost nikomu jinému než nám a našim blízkým. Kdyby se všichni chovali takto, už by žádná válka nenastala.

Samozřejmě, i když je svět zcela prostý hierarchie možný, neměli bychom žít v iluzi, že ho někdo z nás spatří a také by to neměl být náš záměr. Protože je hloupé zařizovat si život podle toho, co nikdy nebudeme schopni si vyzkoušet. Měli bychom raději rozeznat ty šablony dominance a podrobení se našich životů, a snažit se z nich vymanit jak nejvíc to jde. Měli bychom uvést v praxi anarchistický ideál – ni boha ni pána – do každého dne našich životů. Pokaždé když někdo nepřijme autoritu moci, pokaždé když uteče ze systému dominance aspoň na chvíli (ať už to znamená udělat něco zakázaného učitelem nebo šéfem, nebo se chovat ke členu jiné sociální vrstvy jako k sobě rovnému atd.) je to vítězství pro jednotlivce a rána zasazená hierarchii.

Pořád věříš, že je nemožné žít v nehierarchické společnosti? Je zde mnoho příkladů z historie: křováci z Kalaharské pouště stále žijí bez hierarchie, nikdy se nesnažili nutit nebo rozkazovat někomu, ale pracovali společně a každému prokazovali svobodu a autonomii. Samozřejmě jejich společnost byla zničena, naší více moci-a bojechtivou kulturou – ale to neznamená, že by nemohla existovat rovnostářská společnost, která by stála v opozici a byla dobře bráněna před zásahem vnějších sil. William Burroughs píše ve své knize „Cities of the red night“ o anarchistické pirátské pevnosti pár století zpět, která byla právě takovou společností.

Jestli potřebujete příklad, který je bližší vašemu životu, vzpomeňte si, jak jste se naposled sešli se svými přáteli a strávili společně páteční večer. Někdo přinesl jídlo, další obstaral zábavu a další zase něco jiného, ale nikdo se nesnažil vystopovat, kdo komu co dluží. Dělali jste věci jako skupina a užívali si společně; přesně tohle se stalo a nikdo nebyl k ničemu nucen a nikdo si nepřisuzoval pozici vůdce. Tyto chvíle nekapitalistických, nenucených a nehierarchických vztahů se v našich životech pravidelně vyskytují a právě tehdy získáváme nejvíc od ostatních, právě tehdy si nejvíc užíváme jejich společnosti; ale nějak se ne a ne stát, aby celá společnost fungovala tímto způsobem, stejně jako naše přátelství a milostné vztahy. Pravda, je vznešený cíl chtít, aby tohle vše fungovalo – ale odvažme se dosahovat vyšších cílů a nespokojujme se s ničím jiným, než s tím nejlepším, co můžeme v životě získat.

„Anarchismus“ je revoluční idea založená na tom, že nikdo jiný než ty sám není víc kvalifikovaný učinit rozhodnutí, jaký bude tvůj život.

- znamená přijít na to, jak SPOLUPRACOVAT na uspokojení potřeb jednotlivce, jak pracovat SPOLU a ne „pro“ někoho nebo proti někomu. Pokud je tohle nemožné, znamená to upřednostňovat boj před podvolením se a dominancí.

- znamená nevážit si jakéhokoliv systému nebo ideologie víc, než lidí, kterým má sloužit, nevážit si čehokoliv teoretického víc než skutečných věcí v tomto světě. Znamená mít víru v lidské bytosti (a zvířata atd.), bojovat za sebe a za ostatní, a ne kvůli „zodpovědnosti“, ne z nějaké příčiny nebo jiných neurčitých pohnutek.

- znamená nevnucovat svým touhám hierarchické pořadí, ale přijímat je všechny a zároveň přijímat sama sebe. Znamená nesehnout se před jakýmikoli vnějšími zákony, neomezovat své emoce jen na ty praktické a očekávané, neuzamykat své instinkty a vášně do klecí: protože žádná klec není dost veliká na to, aby pojmula lidskou duši ve všech jejích rozletech, hloubkách a výškách.

- znamená odmítnutí předat zodpovědnost za své štěstí do rukou kohokoliv, ať už je to rodič, milenec/ka, zaměstnavatel nebo společnost samotná. A znamená vzít břemeno hledání smyslu a štěstí života na vlastní ramena…

Co bychom měli hledat, když ne štěstí? Pokud něco není cenné, i když v tom nacházíme štěstí a smysl, tak co jiného by to mohlo učinit důležitým…? Jak by abstraktní pojmy jako „odpovědnost“, „řád“ nebo „vhodnost“ mohly být důležitější, než skutečné potřeby člověka, který je vymyslel…?! Měli bychom raději sloužit zaměstnavatelům, rodičům, státu, bohu, kapitalismu, morálnímu zákonu, hnutí nebo společnosti než sami sobě…?! Kdo vám tohle vůbec řekl?!


Zdroj:
Days of war, nights of love: crimethink for beginners - Překlad: xVeganLovex
www.realita.tv